Status quo

Dnes bych si s vámi ráda popovídala o tom, jak se vlastně můžu naučit, aby bylo doma uklizeno. Ne uklízet, to každý tak nějak umíme (někdo lépe, někdo méně efektivněji). Ale aby bylo uklizeno.

Jedna věc je, že pokud je věcí příliš, je velmi těžké nebo přímo nemožné udržet pořádek při běžném fungování. Pokud je věcí moc a navíc nemají všechny své místo, tak je vlastně jen přenášíme sem a tam. Tady určitě je fajn se nejdřív zbavit věcí, které jsou rozbité nebo které jsme třeba už rok nepoužili.

Ale dejme tomu, že máme doma věcí tak akorát.

Došlo mi to teprve nedávno. Dřív se mi v kuchyni hromadilo nádobí a strašně mě otravovalo, že tam je. Ať už špinavé nebo umyté. Obecně mě hrozně rozčiloval pohled na neuspořádanou hromadu věcí. Ve výsledku, i když bylo nádobí umyté, pořád všude bylo moc věcí. Měla jsem pocit věčného pohybu a neklidu.

Až jsem se jednoho dne rozhodla, že sklidím všechno, co na lince bydlí a co nepoužívám denně nebo co tam určitě být nemusí. A tak jsem schovala toustovač a hmoždíř, chlebník jsem dala do spíže, kořenky a kuchyňské náčiní jako vařečky a naběračky do zásuvky, zminimalizovala jsem výzdobu... A ejhle! Najednou byl v kuchyni vesmírný klid. A v mé hlavě taky. Na lince nebylo nic, co tam být nemuselo. A to, co tam zůstalo, jsem dala do nádob mému oku lahodících.

Kuchyň není dokonalá, nová ani hotová, ale mně přináší pocit klidu. A teď to nejdůležitější:

Dobře, na lince nejsou hromady věcí, protože jsem je jednoho krásného dne dala pryč. A toto jsem si pro sebe definovala jako nový status quo. V kuchyni na lince není nic, co tam nepatří. Tečka. Představte si to jako třeba že jdete na procházku. A jste suší. To je pro vás status quo. A začne pršet. Nastane nepříjemná situace, kdy jste mokří. Proto se vrátíte domů, usušíte se a převléknete. A jste opět suší. Vrátili jste se do normálu. A je vám zase dobře. Nastolili jste původní status quo. No, sice vám asi začne rýma, ale tak si dejte horkou sprchu a čaj... :-)

Chápete, co myslím? Když se mi v kuchyni na lince objeví něco, co tam nepatří, třeba toustovač - protože jsem si nastavila sama pro sebe, že na lince mají být jen konkrétní věci - tak se automaticky snažím vrátit věci do původního stavu. Nemyju sice každý hrnek, který přistane ve dřezu, okamžitě, ale už se mi nestává, že by se mi tam nádobí hromadilo v průběhu celého dne. Nebo nedejbože za více dnů.

No a takto je to se vším - v podstatě takto získáváme nové návyky. Samozřejmě nejen pro úklid, ale když zůstanu u něj, začala jsem si budovat nové návyky, díky kterým je doma uklizeno víceméně pořád.

Ano, bydlíme tu, pracujeme tu, jíme tu, hrajeme si tu, žijeme tu. Takže to tu nevypadá jako z magazínu 100 % času. Ale například jsem si pro sebe vytvořila pravidlo, že chci, aby ráno, když vstanu, byla kuchyň uklizená. Což znamená, že večer, než uložím malou, umyju nádobí a dřez, otřu linku a sporák. Ono to zase tolik času nezabere.

Nebo mám pravidlo, že postel je ustlaná. Takže ráno, až se jeho milost probudí, roztáhnu závěsy, otevřu okno a ustelu obě postele. Znáte ten pocit, když přijdete do ložnice a cítíte se jako v hotelu? :-)

Nechci mluvit o nastavení v hlavě ani o prioritách. Jasně, v době, kdy se na zemi válel nějaký papír několik týdnů a bylo nám doma všem zatěžko ho zvednout, protože proč já, ať si to zvedne ten druhej, tak jsem nad tímto vůbec nepřemýšlela. Jen mě štvalo, že je doma pořád binec. No a teď, když má všechno svůj domov, tak status quo je, že všechny věci jsou na svých místech. A když se objeví papír na zemi, tak tam zjevně nepatří (on tam teda nepatřil ani předtím, ale ono toho bylo víc a všude, tak se s tím člověku nechtělo nic dělat), a tak nějak podvědomě se snažím nastolit zase rovnováhu, kdy buď ho dám tam, kam patří, nebo letí do koše.