| 5. 7. 2022 | Pořádek v hlavě |
Tady a teď
Taky se občas přistihnete, že přemýšlíte nad spoustou různých věcí a přitom vám uniká to, co se zrovna děje?
Říká se, že dnešní doba je rychlá. Něco na tom je - jsou na nás kladeny spousty požadavků ohledně toho, co všechno musíme stihnout, ať už v práci nebo v osobním životě. Můžeme se přepravit z místa na místo velmi rychle - spousta z nás má auto, hromadná doprava je na skvělé úrovni a i do zahraničí se dostáváme poměrně snadno. Pokud s někým chceme mluvit, stačí vzít do ruky telefon a napsat nebo zavolat. Automaticky předpokládáme, že ten druhý tak bude okamžitě k dispozici. Naši šéfové automaticky předpokládají, že jsme kdykoliv k dispozici. Spoustu věcí bereme jako samozřejmost. K tomu jsme přehlceni informacemi, které musíme nějakým způsobem zpracovávat - ať jsme je zachytili v televizi nebo se na nás hrnou ze všech stran na internetu.
A tak když uspáváme své dítě, tak u toho hrajeme hry na mobilu nebo už se nemůžeme dočkat, až se konečně dostaneme do obýváku (abychom pak strávili hodinu procházením Netflixu a vybíráním, na co budeme dnes večer koukat, až stejně skončíme u dvou epizod Přátel a jdeme spát.
Nebo když sedíme s přáteli v kavárně, neustále kontrolujeme telefon, jestli nám někdo nepíše.
Nebo procházíme sociální sítě a závidíme těm, co postují vyšpulené fotky z dovolené.
Nebo...
A přitom člověk nikdy neví dne ani hodiny. Člověka většinou probere až nějaký silný zážitek. Až tehdy si uvědomí sílu okamžiku a začne přemýšlet víc nad tím, co dělá, proč to dělá a s kým to dělá.
A začne si užívat večerů, kdy může uspávat své dítě, trávit s ním čas, mazlit se. Přijde den, kdy dítě uspávat už nebude chtít nebo potřebovat.
A přestane sledovat telefon při posezení s přáteli, protože ti, kteří s ním chtějí být a komunikovat, jsou právě tam s ním.
A přestane srovnávat svůj reálný život s pár fotkami na instagramu, které jsou schované za mraky filtrů...
Umíte se vědomě zastavit a jen být v tomto momentě? Kdy naposledy se vám to podařilo? Užíváte si čas se svými blízkými nebo vám mysl lítá všude možně? Jste vděční za čas, který s nimi můžete trávit, nebo přemýšlíte nad tím, proč váš život nestojí za nic?
Zatím
Pamatujete na film Díky za každé nové ráno? Viděla jsem ho kdysi v pubertě a tehdy mi to moc neřeklo. Děkovat za každé nové ráno. Pondělí ráno... Zase do práce... Nesnáším svoji práci... Co budu vařit... Ujel mi autobus... Sousedka je protivná... Manžel zase nespravil ty dveře... Dcera donesla špatnou známku... Na úplně každém momentu se dá najít něco špatného. Jasně. Najdete i něco dobrého?
Vlastně až za covidu mi došlo, jak se máme dobře. Máme s manželem oba práci, o kterou jsme (zatím) nepřišli. (Zatím) vyjdeme s penězi. Máme (zatím) kde bydlet. Všichni jsme (zatím) živí a zdraví.
To důležité slovo je ZATÍM. Všechno se může změnit ze dne na den. A je pravděpodobné, že se něco dříve nebo později změní. Teď klepu na dřevo jak šílená, protože doufám, že veškeré změny budou vždy jen k lepšímu. Ale určitě už víte, kam mířím. Skoro vždy je za co být vděčný. Všechno zlé je pro něco dobré. Ano, jsou situace, kdy je všechno na h... Ale i ty se změní a zase bude jinak.
Když mám tendenci nadávat na práci, tak se snažím si k tomu vždycky přidat - ale jsem vděčná, že tu práci mám.
Nebo když jsem smutná z toho, že náš dům rozhodně není nic, čím by se člověk chlubil na Pinterestu, tak si vždycky uvědomím, jak jsem ráda, že ho máme (a jednou bude určitě i krásně opravený).
Nebo když večer dcera nechce usnout a zlobíme se na sebe navzájem, tak stejně nejlíp zafunguje, když si ji vezmu do náruče a jsme tam jen my dvě spolu v tom okamžiku a já si uvědomím, že to tak nebude navždy (protože například přijde doba, kdy ji neunesu :-)).